19/09/2017

Jak se nydrle tužilo na Lipně

Na podzimní teambuilding jsme vyrazili na Lipno a hlavním tématem byl offline – ve všech možných aspektech. Pro dělníky digitálu, kteří jsou online ve dne v noci, to byl ten nejlogičtější elixír. Co všechno jsme dělali?



Čtvrtek, tři odpoledne, vypínáme počítače a míříme na Hlavák. Dvaatřicet lidí a tři psi v několika kupéčkách míří na jih. Už ve vlaku si nastavujeme letecký režim a nastává první výzva: dva dny bez internetu. Cestu si krátíme alkoholem, seznamováním s novými agenturními posilami (ahoj Kájo, Lindo a Bubi!), nebo děláním stojek v uličkách na stojanech na kufry (dobrá práce, Honzo!).




Když kolem půl deváté večer dorážíme do Černé v Pošumaví, už padá tma. Přes hráz lipenské přehrady pochodujeme do našeho tábora. A nastává výzva číslo dvě. V chatkách není elektřina (záměrně). Offline další úrovně. Takže v batozích po hmatu hledáme čelovky, které nám Míša ještě v kanceláři rozdala jako předzvěst toho, co nás čeká.



Hurá, svítíme!

Jsme hladoví jako vlci a nemůžeme se dočkat slíbených buřtů. Ale nejdřív musíme do lesa pro dříví, abychom si je měli jak opéct. S čelovkami na hlavách vyrážíme do houštin a jako slídicí psi hledáme každou větvičku. Je nás hodně, takže za chvíli už nastává vytoužená idyla: buřty, pivo, plápolající oheň a teplé mikiny.



Nic nám nechybí.

Ještě před spaním ale nastává další výzva. Kde jsou umývárny? Zjišťujeme, že všichni dohromady máme k dispozici přesně jeden záchod, dva pisoáry a jedno umyvadlo. A že by tam někdo před naším příjezdem uklízel, se říct nedá. Takže většina z nás se smiřuje s tím, že následujících 36 hodin stráví bez sprchy a vyčištěných zubů.

Dobrou noc!

Pátek: lana a táborovka



Jen co jsme proloupli oči, uviděli jsme, kde to vlastně bydlíme. Přímo na břehu jezera, z kterého po ránu stoupá pára. Instagramová idylka! Zachycujeme ranní panoramata a nemůžeme se dočkat, až je po skončení leteckého režimu oheštegujeme a vypostujeme na sociální sítě (no dobře, několik snímků a storíček uniklo na sítě ještě během akce).

Po snídani v nedalekém hotelu Racek máme chvíli volna, kterou trávíme u jezera. Posedáváme na lavičkách, užíváme si babího léta a klidu, který tu nastal po právě ukončené letní sezóně. Pejsci jsou štěstím bez sebe, pro klacíky skáčou dokonce i do vody.

Už jste někdy viděli šťastnějšího psa, než je Goja?

V jedenáct přichází hightlight dne. Vyrážíme do lanového parku v sousedství našeho tábora. Absolvujeme pár cvičných překážek na zemi, oblékáme lezecké postroje, učíme se pracovat s jistícími karabinami a kladkami, a první šestice vyráží do korun stromů.



Jakkoliv lanové překážky vypadaly ze země zábavně a nevinně, při vystoupání na první plošinu několik metrů nad zemí se asi každému zatajil dech. Nebyla jsem na téhle zábavě poprvé, ale takovou závrať jsem ještě neměla. Když jsem si ve výšce poprvé přepínala jisticí karabiny ze stromu na strom, pořádně se mi třásla kolena.



Opravdová krize nastala, když jsme hned na jedné z prvních překážek museli skočit ze stromu na strom. Pod námi jen mnohametrová propast. Tady mi pomohlo opravdu jen povzbuzování holek, které lezly se mnou.

„To dáš!“ znělo mi v uších, když jsem zavírala oči a odhodlávala se ke skoku.

Najednou jsem objímala protější strom a další velká výzva byla za mnou. Díky holky! Tomu se říká týmovost!



Postupně jsme si zvykali na velkou výšku i na to, že pod nohama máme mnohdy jen ocelové lano nebo rozhoupané dřevěné kůly. Něco bylo složitější, něco snazší, ale myslím, že psychikou to asi zatřáslo každému. Já jsem mnohokrát musela jen sílou myšlenky přesvědčovat samu sebe, že to zvládnu. Přece nespadnu na hlavu někomu pode mnou (k těm jisticím lanům si člověk buduje důvěru opatrně).



Když jsme sjížděli po závěrečné kladce na pevnou zem, spadl nám kámen ze srdce. Pak nás ale zalil pocit radosti, že jsme to zvládli, dali si do těla a překonali své hranice. A vyrazili na zasloužený oběd do Racka.

Strč ruku do syrových vajec



V podvečer přišel další hightlight dne – dalo by se říct skoro táborová hra. Vedoucí (rozuměj board nydrle) se převlékli do fantastických převleků a připravili pro nás šest úkolů. Ty jsme plnili v náhodně utvořených týmech – aby se dobře poznali i ti, kteří spolu běžně nepracují. Každý tým si zvolil kapitána, jméno a poznávací znak, kterým se odliší od ostatních. Jedni tak měli na hlavách kapuce, jiní vykasanou nohavici, další si uhlíky načmárali čáry na obličej.



Na cestě k vítězné trofeji jsme museli plnit nejrůznější úkoly. Každý úkol nějakým způsobem demonstroval jednu z hodnot nydrle. U Kristiny jsme sahali do neprůsvitných sklenic naplněných prapodivnými směsmi (syrová vajíčka, piliny s kečupem a hořčicí, gumoví hadi ve šťávě z okurek nebo třeba bahno), k Míše alias mořské panně doplout na paddle boardu a nezhasnout přitom svíčku. Marko nás nutil vyklopit do sebe panáka a běhat s čelem zapíchnutým do kusu klacku kolem osy, u Barči jsme museli do tří minut provléct provázek pod oblečením všech členů týmu. Pavla nám zase izolepou slepila těla k sobě a přiměla překonat dvě překážky v lanovém centru. Postupně jsme tak sesbírali všechny firemní hodnoty: tým, nasazení, výzva, hrdost a know how.

Skvěle jsme se bavili a hlavně v týmech zjistili, kdo se hodí na co a který úkol mu bude nejlépe sedět. Vítěznou trofej v podobě načerveno natřené lebky býka (která ilustruje to, co se snažíme v sobě vzájemně probudit - nasazení jako bejk), nakonec získal tým Standové (Gita, Standa, Terka a Pavel). Tenhle tým taky určí, kam si trofej v agentuře pověsíme.



Večer už jsme jen rozdělali oheň a grilovali. Drinkem večera bylo speciální Cuba Nydrle, tedy rum s colou namíchaný asi tak půl na půl. Do postelí jsme pak odpadávali jak hrušky.

Na co z tohoto teambuildingu rozhodně nezapomeneme?
  • Na nalezené černé koťáko, které Kája s Lindou chtěly za každou cenu odvést do Prahy. Ale neudělaly to.
  • Na šestnáctiletého místňáka Davida, který se k nám v táboře připojil a chtěl si dopřát trochu rozptýlení. Jenže to by Honzovi Šílovi nesměl prdět pod nos.
  • Na noční koupání, kdy Ela, Míša a Dominik odházeli svršky a skočili do ledového Lipna.


V sobotu ráno jsme odjížděli stmelení, lehce ovínění, s úsměvem na tváři. Paprsky slunce protínaly okýnka vlaku a sváděly k víkendovému pospávání. Ani se nám ten letecký režim nechtělo vracet zpátky. Protože jak někdo nedávno ironicky psal na sítích: Offline is the new black!



Tak snad si zas někdy někde dopřejeme ten bezinternetový luxus.

Děkujeme!


Aneta Šaferová
editor-in-chief